How minimalism made me a happy person

I started practising minimalism mainly from the environmental reasons, because I believe that the only way to be more sustainable is to actually consume less. Over the course of time I found out that minimalism benefits not only the environment, but our mental health as well. 

“Minimalism is a tool to rid yourself of life’s excess in favour of focusing on what’s important—so you can find happiness, fulfilment, and freedom.”

The Minimalists

This quote proves to be 100% true in our case. We are not a typical family in terms of the 21st century standards. To be honest, we don’t have much. We don’t have a car. We don’t own a flat. We don’t have a TV. We don’t have well paid but boring office jobs to pay the mortgage. We simply don’t have anything  that many young people have or at least want to have before they start a family. Or at least they use it as an argument when someone asks them when will you have kids? “Ahm, you know, once we’ve settled down, we have a car, a mortgage for our own flat/house and a steady income.” We don’t have anything from the above, yet we have a baby now.
These people do have a point in not wanting to bring their kid into poverty and chaos, but honestly people who say this usually don’t live in especially bad conditions. 
The argument that they use is rooted in our brains since the consumption boom that occurred in the 1950s. Back then, the combination of rising incomes, easier credit and foremost aggressive marketing made people always want more (understand: buy more). Success and happiness started to be measured by possessions. Bigger the income, bigger the house, bigger the number of cars equals to a bigger happiness. Or not?

Let me use another quote, which sums up my opinion about the relationship between consumerism and happiness.

“Happiness is where you are now, or nowhere at all.It’s not a new relationship, it’s not a new job. It’s not a completed goal, and it’s not a new car. Until you give up on the idea that happiness is somewhere else, it will never be where you are.”

Don’t get me wrong – I don’t see anything bad in owning a flat or a house, actually I would like to own one, too. What I want to say is that we shouldn’t feel obliged to possess things or, worse, consider them as a prerequisite for e.g. creating a family. After all, who told you that in order to have children, you have to have a mortgage, too?! Starting a family depends much more on the right feeling and state of the couple’s minds rather than state of their bank account. Might this be the reason why so many couples struggle to have children nowadays? Maybe, but that’s for another post.

Our little family is a living proof of the fact that you don’t need much to be happy and live a good life. We both have an income, we have a nice place to live (although it’s “just” rented) and that’s all from the economic/material possessions. More importantly, we have each other, we have love for each other and for our baby, we have fulfilling jobs and plenty of activities that make us happy. By owning less things, we have more time for each other. By not chasing things, we have more time to chase our dreams. 
Having a car and a house won’t guarantee you a happy family. Inner happiness and healthy relationships will. It’s up to you to decide which one will you chase.

T. 

— CZ VERSION —

Jak jsem díky minimalismu ke štěstí přišla

Minimalismu jsem se začala věnovat především z ekologických důvodů, jelikož věřím, že jediný způsob, jak se chovat udržitelně, je jednoduše spotřebovávat méně. Jinými slovy – nakupovat méně a mít méně věcí. Postupem času jsem přišla na to, že minimalismus prospívá nejen našemu životnímu prostředí, ale i mojí psychické pohodě.  

“Minimalismus je nástroj, který vás v životě zbavuje přebytečných věcí, abyste se mohli soustředit na to, co je opravdu důležité –  štěstí, svobodu či uspokojení z práce.”  

The Minimalists (můj volný překlad)

Naše malá domácnost se tímto citátem řídí na 100%. V měřítkách vyspělého světa 21. století nejsme úplně typická rodinka. Moc toho totiž nemáme. Nemáme auto. Nemáme televizi. Nemáme vlastní byt ani hypotéku. Vlastně nemáme nic, co většina mladých lidí má nebo chce mít, než založí rodinu. Asi všichni jsme už někdy slyšeli následující rozhovor: “Tak kdy budete mít děti?” – “Teď ještě né, to až budeme mít stabilní zaměstnání, auto, hypotéku, víš co….” Občas si v dnešním světě připadám jako totální mimozemšťan, jelikož my nic z výše zmíněného nemáme, a přesto už máme dítě. 
Lidi, co tohle říkají, mají samozřejmě pravdu v tom, že není nejlepší nápad přivést dítě do nuzných podmínek a chaosu. Ale upřímně, co si budeme povídat – lidi, co tohle říkají, většinou nežijí v chudobě a nijak zvlášť špatných podmínkách. 
Logika, kterou používají, je v našich hlavách zakořeněná od spotřebního boomu, který započal v 50. letech minulého století. Tehdejší kombinace rostoucích příjmů, snadných půjček a agresivního marketingu začala lidi nutit chtít stále víc (a tedy nakupovat víc). Úspěch a štěstí se začalo měřit na základě materiálního bohatství. Větší příjmy se rovnají většímu a lepšímu domu, většímu autu a lepší dovolené, a to se rovná většímu štěstí. Nebo snad ne…?

Vypůjčím si další citát, který hezky vystihuje, co si o konzumním způsobu života a jeho souvislosti se štěstím myslím.

“Štěstí je tam, kde jsi teď anebo nikde. Není to nový vztah ani nová práce. Není to zdolaný cíl ani nové auto. Dokud se nevzdáš myšlenky, že štěstí je někde jinde, nikdy ho nenajdeš tam, kde jsi teď.”

Abychom si rozuměli – nevidím nic špatného na tom vlastnit byt nebo dům, sama bych ráda jeden měla! (Kdo taky ne, že?!) Chci jenom říct, že bychom neměli cítit povinnost vlastnit věci, anebo je dokonce brát jako podmínku například pro založení rodiny. Koneckonců, kdo vám kdy řekl, že abyste mohli mít dítě, musíte mít taky hypotéku a televizi s úhlopříčkou jeden a půl metru?! Pro založení rodiny je nejdůležitější ten správný pocit a stav mysli budoucích rodičů, spíše než stav jejich konta. Když nad tím tak přemýšlím, možná je tohle důvod, proč má dnes tolik mladých párů problémy s početím. Ale to už jdu moc daleko, a hlavně je to na jiný článek.

Naše malá rodina je živoucím důkazem toho, že toho nepotřebujete moc, abyste mohli vést spokojený život. Oba dva máme solidní příjem a máme hezký, ač pronajatý, byt. Víc toho (alespoň zatím) není. Většina našeho bohatství má nemateriální charakter – máme jeden druhého, láskyplný vztah k sobě navzájem i k našemu milovanému dítku. Máme oba práci a koníčky, které nás naplňují. Tím, že máme málo věcí, máme víc času na sebe a to, co máme rádi. Tím, že se neženeme za věcmi, máme čas se hnát za našimi sny.

T. 

Advertisement